Válka není nevyhnutelná…
Toto lehce šalamounské tvrzení, které vystihovalo oficiální vojensko- politickou doktrínu bývalých socialistických států zahrnutých Sovětským svazem do vojenského paktu, známého pod názvem varšavská smlouva, sdělovalo protistraně sdružené v NATO v podstatě následující: Svět je rozdělený na kapitalistický zahnívající západ a socialistický kvetoucí východ. Nešťourejte do toho. Jinak se budeme bránit. Na Rýnu a v dalších vašich državách. A kdyby se váš lid rozhodl skoncovat s prohnilým kapitalismem, přijdeme mu nezištně na pomoc.
Jenomže pak se v prezidentském úřadu Spojených států objevil neústupný bývalý filmový hrdina, který vědom si materiální, ekonomické a hlavně morální převahy ten kvetoucí východ pod vedením Sovětského svazu jednoduše uzbrojil. Poslední sovětský vůdce už prakticky neměl jinou možnost, než se pokusit o nemožné, reformovat komunismus, ale co se nemohlo povést u nás v roce 1968, nemohlo se povést ani v tehdejším Sovětském svazu na konci osmdesátých let minulého století. Socialistický tábor se rozsypal jako domeček z karet a východní evropské země vykročily k demokracii. A také k vojenskému spojenectví s bývalým rivalem.
Při vší úctě k současnému Rusku a jeho armádě, pro státy Evropské unie a NATO dnes nepředstavuje významné ohrožení. Strkanice na Krymu a východní Ukrajině považuje, bohužel, nejen ruská politická reprezentace za hru na vlastním písečku, za příklad, který není ke chlubení, poslouží názory českého prezidenta. Sankce proti Rusku jsou povinným vyjádřením „solidarity s ukrajinským lidem“ a jejich dopad na Ruskou ekonomiku a politiku bude jistě objektivně vyhodnocen…
Daleko podstatnějším varováním pro Evropu byla válka v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech minulého století. Po několika staletích hořel v Evropě konflikt motivovaný mimo jiné nábožensky. A to za našimi humny. Polovičaté vítězství v Iráku po jeho invazi do Kuvajtu a další rozpačitá politika západu v oblasti blízkovýchodních ropných nalezišť, nekonečný konflikt v Afghánistánu, nejasné postoje vůči libyjskému diktátorovi povzbudily islámské radikály natolik, že na určitou dobu ovládli část Sýrie a Iráku a co je hlavní, spustili vlnu masové migrace.
Západní země zažívaly překvapení v podobě sympatií části vlastního obyvatelstva k hrůzovládě, kterou radikálové v zabraných územích nastolili. Islám je na postupu a Evropa se neumí bránit. Byla připravena na válečný střet místních politických ideologií, není připravena na neozbrojenou masu přicházející z jihu za bezstarostným životem, která si s sebou nese návyky a chování, které průměrný Evropan nemusí a třeba ani nechce chápat. Evropa je už dávno v myšlenkové válce o vlastní přežití a není v tomto pomyslném tažení, či spíše v obranných zákopech vůbec jednotná. Spojené státy americké, které dvakrát Evropu v jejich konfliktech zachránily, tentokrát dávají ruce pryč. Není divu, mají svých starostí dost. Budeme si muset poradit sami.